Na Madeiru letím s Portugalskou společností TAP Portugal. Létají z Prahy, a i když musím přestoupit v Lisabonu, netrvá cesta dlouho. Letenky se dají pořídit za příznivou cenu okolo osmi tisíc. Po hodině a půl letu z Lisabonu dosedne letadlo na jedné z nejkratších přistávacích drah v Evropě, a ještě k tomu z části postavené na obřím mostu. Při výstupu zažívám teplotní šok, jelikož v březnu v Čechách ještě sněžilo, a tady je okolo pětadvaceti stupňů. S batohem na zádech mířím k poloostrovu Ponta de Sao Lourenco, kusu pevniny jako prst ukazující do vod Atlantiku. Pokud máte v úmyslu podniknout přechod z východu na západ stejně jako já, je třeba začít právě tady. Ze Santa Cruz, kde leží letiště, vyrážím pěšky. Obejdu letiště a po pár kilometrech dojdu do městečka Machico. Jde prý o první osadu na Madeiře. V průvodcích jsem se dočetl, že úsek Machico – Canical s výstupem na Pico do Facho je snadný. Není. Značení prakticky chybí a zarostlá cesta převážně suťovým terénem dá při prudkém klesání dost zabrat. Z vyhlídky na Pico do Facho je ovšem krásný výhled a můžu zde obdivovat i rozkvetlé aloe. O rozbalenou svačinu se skoro musím poprat s loudivými kočkami. Podařilo se mi ji ubránit a mohl jsem sledovat, jak úspěšně loví ještěrky, kterých jsou tu bez přehánění tisíce. Z městečka Canical až na poloostrov musím šlapat po asfaltce, jelikož zde chybí cesta pro pěší. Cestou si ale prohlédnu jedinou přirozenou písčitou pláž na Madeiře. Prainha je sto metrů černého písku schovaného mezi vysokými útesy. Jelikož už nemám vodu, sbíhám dolů k baru si ji doplnit. Mám smůlu. Není ještě sezóna, a tak je zavřeno. Vodu se mi podaří doplnit až o pár kilometrů dále v jednom baru na pobřeží. Pokračuji dál a zanedlouho už jsem na konci asfaltky, a odtud vede značená cesta. Pozor, Ponta de Sao Lourenco přípomíná polopoušť a na vodu zde narazíte opravdu těžko. Proto se vybavte dostatečnou zásobou. Pokud cestujete se stanem nebo jako já jen tak pod širák, můžete hned za parkovištěm odbočit z cesty vlevo a po patnácti minutách se dostanete na kraj útesu, kde je dobré místo na táboření. Dole pod skálou se tříští obrovské vlny o kamenné jehly a brzy ráno vás probudí vycházející slunce. Protože je to mimo značenou stezku, nemusíte se bát, že tu budou proudit lidé.

Ráno seběhnu zpátky na stezku. Kamenitá cesta se vlní po hřbetu poloostrova nahoru a dolů. Některá místa jsou zajištěná zábradlím a z několika míst je krásný výhled na rozeklané severní pobřeží s bizarními skalními útvary Znovu jsem skoro bez vody.  Pokud najdete návštěvnické centrum na konci poloostrova otevřené, můžete si ji doplnit tam. Já mám opět smůlu a v březnu bylo ještě zavřené. Vylezu na nejvýchodnější bod ostrova. Směrem na východ je vidět ještě kus nepřístupné pevniny s majákem. Odtud je třeba vrátit se stejnou cestou. Od silnice je to na nejvýchodnější bod ostrova 4,5 km a cesta trvá asi hodinu a půl. Po návratu k silnici jsem se rozhodl využít autobus, vyhnout se tak nepříjemné chůzi po asfaltu a svézt se do Machica na zastávku hned za tunelem. Tady končí Levada do Canical. Vyrážím proti proudu. Jdu do kopce a ani to nepoznám. Zanedlouho pochopím, proč jsou procházky podél levád tak vyhledávané. Je to pro jejich nenáročnost. Leváda se kroutí po vrstevnici nad Machicem. Cestou nalézám i pitnou vodu a konečně si ji mohu doplnit. Po tom, co levada zmizí, šplhám po prudké silnici do městečka Ribeira de Machico. U kostela se uhýbám vpravo a mířím k chatě Portela. Dávám se do řeči s místním chlapíkem, který mě zve na mošt vyráběný tradičním způsobem z jablek. Po únavném celodenním pochodu leze trochu do hlavy, takže opravdu jen ochutnám. Když zjistí, že mám v plánu spát jen tak v lese, ubezpečuje mne, že se nemám čeho bát. Že tu nežijí hadi ani divá zvěř. Taková slova potěší, a protože už je pozdě, v lese před Portelou přenocuji.

Ráno dojdu k Portele a cestou obdivuji ohromné kapradiny. Nad Portelou na parkovišti je možnost doplnit vodu. Nedaleko odtud končí Levada da Portela. Pokračuji proti proudu. Počáteční stoupání se brzy změní v příjemnou rovinu. Slušná cesta vede skrz několik krátkých tunelů, občas se stezka zúží a jdu nad propastí, ale všude je dobře zajištěná. V místech, kde se vavříny a vřesovce rozevřou, je krásný výhled na pobřeží s městečkem Porto da Cruz. Asi po deseti kilometrech vyjdu v osadě Ribeiro Frio. Odtud zamířím k Balcoes. Skalní vyhlídce nad hlubokým údolím. Přímo proti mě se tyčí skalní hřeben s nejvyššími vrcholy na ostrově. Dole v údolí vidím vodní elektrárnu – můj dnešní cíl. Kousek se vracím a za hodinu sestupu dojdu do Faja do Cedro Gordo. Odtud začínám stoupat po prašné cestě vedoucí údolím k elektrárně. Nad elektrárnou přejdu přes řeku a po úzké pěšině stoupám lesem do prudkého kopce. Podél levád se často dlouho nenajde místo pro táboření, proto je dobré přenocovat v lese někde před jejím začátkem. Najdu dobré místo na spaní a vydávám se hledat vodu. Asi po kilometru nalézám dům, u kterého je malá studánka.

Levadu Fajal da Nogueira bych doporučil jen těm, kdo netrpí závratěmi a klaustrofobií a mají jistý krok. Brzy ráno vystoupám k místu, kde leváda mizí ve skále. Odtud pokračuji proti proudu. Stezka často vede jen po hraně zavlažovacího kanálu vysoko nad propastmi s žádným nebo jen mizerným zajištěním. Několik kilometrů se musím soustředit na každý krok. Je to opravdu únavné. Hrana kanálu je mnohdy široká pouhých třicet centimetrů a chybný krok by mohl skončit pádem a katastrofou. Některé tunely, kterými leváda protéká, jsou opravdu úzké. Některé se dokonce zužují. V těch se mi pak vzpříčí krosna a musím ji sundat a protáhnout. Po pár kilometrech konečně přicházím na širokou cestu podél levády Pico Ruvio, ze které mám hezké výhledy do údolí i na hřebeny. Prochází několika velkými tunely. Široká cesta končí u asi 300 metrů dlouhého tunelu, do kterého vedou staré koleje úzkorozchodné železnice. Na tento tunel navazuje další, kterým se dostanu na druhou stranu masivu. Tunel má přes dva a půl kilometru. Jak se nořím hlouběji do nitra hory, zmenšuje se světlá tečka vchodu, až nakonec zmizí úplně. Po chvíli se objeví jiná přede mnou. Stále jdu, ale jako by se vůbec nepřibližovala. Nakonec přece jen dojdu k východu. Cesta skrz mi trvala čtyřicet pět minut. Je to úleva konečně narovnat záda. Nemusím dodávat, že čelovka nebo jiné světlo je zde nutností. Na konci tunelu odbočím vlevo podél levády, projdu několika tunely a ocitnu se v Caldeirao do Inferno – jezírko sevřené stometrovými útesy. Stejnou cestou se vracím zpět k dlouhému tunelu a pokračuji do Caldeirao Verde. Tady pozor. Cesta vedoucí podél levády dál po vrstevnici po pár kilometrech končí v jedné rokli. Pěkně jsem si zašel. Od ústí dlouhého tunelu musím sestoupit o zhruba padesát výškových metrů níže, a tam vede podle jiného kanálu správná cesta. Ta je na rozdíl od té nad ní zajištěná. Netrvá dlouho a dojdu do Caldeirao Verde. Skalní kotel s jezírkem, do kterého spadá stometrový vodopád. Pokračuji dál podle levády vlnící se nad hlubokým zarostlým údolím. Projdu několik tunelů a přijdu na rozcestí. Konečně taky zase spatřím ukazatele. Zvolím Pico Ruvio a začnu stoupat po schodech vzhůru lesem pokroucených stromů. Náročný výstup přeruším nad lesem, kde už je jen kosodřevina. Ještě než se terén změní v pouhé kamení, jsou zde pěkná místa pro táboření. Jsem ve výšce 1500 m n.m. Užiju si posledních slunečních paprsků a jdu spát. Musím nabrat sílu na zítřejší výstup.

V noci mi byla zima. Je to velký rozdíl od teplot, které jsou u moře. Ve stinných místech nalézám zamrzlou vodu. Většinu roku zde noční teploty klesají pod bod mrazu. Zbývá mi 361 výškových metrů k nejvyššímu vrcholu Madeiry. Po hodině výstupu kamenitým terénem se dostávám na větší, kameny dlážděnou cestu, a po chvíli už stojím u chaty Pico Ruvio. Po předchozím objednání je zde možnost přenocovat. Je tu šance doplnit i vodu v přístřešku před chatou. Na vrchol už to není daleko. Pokud se sem dostanete ráno, je velká pravděpodobnost, že zde budete sami. Mám vrchol sám pro sebe. Od pomníku na hnědočerveném vrcholu Pico Ruvia ve výšce 1861 m n.m. je nádherný výhled nejen na okolní vrcholy, ale i do údolí, kde se povalují mraky. Pokračuji směrem na západ do sedla s chatou Encumeada. V průvodcích jsem četl, že jde o hřebenovku. Zapomeňte ovšem na hřebenovku takovou, jak ji znáte. Cesta prudce klesá po kamenných schodech, aby pak mohla opět prudce stoupat. I na hřebeni se mi podařilo najít několik dobrých míst pro táboření a ukládám si jejich souřadnice. Část cesty vede po jižním úbočí hřebene a část po severním. Celé jižní svahy pokrývá shořelý les. Projdu okolo vrcholů Pico das Eirinhas, Casado, Pico do Jorge a po pár kilometrech konečně začnu klesat k Boca da Encumeada. Je zde křižovatka silnic. Sejdu kousek vlevo a hned se napojím na příjemnou levádu do Norte. Původně jsem měl v plánu obejít náhorní plošinu Paúl da Serra po levadě das Rabacas, ale ta byla kvůli sesuvu půdy uzavřena. Procházím tedy tunelem a pokračuji dál po levadě do Norte. Do levády spadá několik vodopádů. Procházím skrz několik dlouhých tunelů. Tyto tunely nejsou moc dobré pro krosny, ale projít se dají. Než se dostanu k prašné silnici, vedoucí na náhorní plošinu, mám nachozeno v podzemí přes tři kilometry. Vystoupám několik serpentin, a protože už zapadá slunko, utábořím se kousek od cesty. Ráno stoupám dál prašnou cestou až k úzké pěšině vedoucí do lesa, na kterou mě upozornil v křoví schovaný ukazatel. Projdu pod větrnými elektrárnami až nahoru na náhorní plošinu Paúl da Serra. Tady je spousta míst pro táboření. Bohužel jsem sem už včera nedošel. Za silnicí vedoucí přes vrch planiny se napojím na širokou prašnou cestu a pokračuji po ní na západ. Provede mne vyprahlou krajinou s hnědočervenou půdou. Jdu po ní až k silnici, k místu, kde stojí malá kaplička. Sejdu po silnici pár zatáček z kopce a napojím se na levadu do Paul I. Celé okolí slouží jako pastviny pro dobytek, tak se nedivte když vám úzkou pěšinu zatarasí krávy pijící ze zavlažovacího kanálu. Na turisty jsou ovšem zvyklé, takže se nebojí a z cesty vám jen tak nepůjdou. Po vrstevnici dorazím po několika kilometrech k silnici, kde stojí kaple Nossa Senhora de Fátima. Scházím po prudce klesající silnici k chatě Rabacal a podél levády k vodopádu Risco. Kousek se vracím a podél Lavada das 25 Fonte se jdu podívat k pětadvaceti pramenům. Tato oblast je dobře značená, jelikož ji navštěvuje spousta turistů. Proto bych vám doporučil návštěvu brzy ráno, než se sem dostanou první návštěvníci. Případně pozdě odpoledne, když naopak odchází poslední. Já jsem přišel okolo čtvrté hodiny odpolední a u pětadvaceti pramenů jsem byl sám. Tábořím na jediném hezkém místě hned u levády. Ráno se vracím kousek zpátky k rozcestníkům a jdu podle značení směrem na městečko Calhete. Skrz skalní masív se dostanu kilometr dlouhým tunelem. Vynořím se v údolí zarostlým eukalyptovým lesem. Dávám se vpravo. Na odpočívadle u silnice doplňuji vodu a naproti přes silnici pokračuji po lesní cestě. Sestoupím dolů o několik set metrů, než narazím na Levada Nova. Pohodlná stezka mě dovede do vesničky Prazeres. Cesty podél zavlažovacích kanálů jsou sice pohodlné, pokud jsou ale moc dlouhé a není na nich žádné zpestření v podobě tunelů nebo výhledů do údolí, stanou se po čase nudné. Podél tohoto kanálu kopíruji vrstevnici a zajdu do každého údolíčka. Cesta podél této levády mi trvá skoro celý den. Minu Faja da Ovelha a přes několik vesniček zamířím do Ponta do Pargo. Nad městečkem opustím levádu a sestoupím k pobřeží. Na nejzápadnějším okraji ostrova dojdu k majáku, a tím ukončuji přechod ostrova Madeira. I když má ostrov na délku něco málo přes padesát kilometrů, musel jsem urazit přes dvě stě kilometrů a přes pět kilometrů převýšení, než jsem ho přešel. Tak moc je terén členitý a hornatý. Většina turistů je ubytovaná v letoviscích na pobřeží a za poznáním se vydávají každé ráno autem, proto první lidi začnete na cestě potkávat až před polednem. Pokud nechcete jít s davem a podniknout něco trochu jinak, vydejte se s batohem poznávat krásy této krajiny. Na cestu bych vám doporučil mapu z nakladatelství Kompass v mírce 1:50 000. Během osmi dní na cestě napříč ostrovem jsem rozhodně neviděl všechny jeho krásy. Navštívil jsem ovšem místa méně navštěvovaná, přesto neméně krásná. Posuďte sami, zda je tento styl cestování i pro vás. Takovouto cestu bych nedoporučoval lidem trpících závratěmi nebo klaustrofobií. Některé úseky by pro ně nemusely být zvládnutelné. Ti, kdo se na stejnou cestu vydají, zažijí rozmanitou krajinu. Od vyprahlých kopců po neprostupné lesy, zažijí adrenalin na nezajištěných levadách, kdy budou balancovat nad propastmi, nebo strašidelnou tmu kilometry dlouhých tunelů skrz hory. Na Madeiře si vybere každý.

Několik tipů na místa, kde se dá cestou tábořit:

N32 44.573 W16 49.066

N32 44.341 W16 52.152

N32 44.893 W16 54.859

N32 47.091 W16 55.502

N32 45.618 W16 56.611

N32 45.529 W16 58.219

N32 45.184 W16 59.221

N32 45.380 W17 00.173

N32 45.157 W17 00.586

N32 45.833 W17 03.560

Několik tipů kde, se dá doplnit voda:

N32 45.001 W16 46.389

N32 44.473 W16 47.455

N32 44.785 W16 49.582

N32 44.488 W16 54.926

N32 45.884 W16 55.965

N32 45.301 W17 00.041

N32 45.765 W17 03.575

N32 45.243 W17 08.969

N32 47.736 W17 13.996