Po Elbrusu – nejvyšší hoře Evropy, pokukuji už velmi dlouho. Proto když se naskytla příležitost, neváhám a pouštím se do příprav. Nejdůležitější je prokousat se byrokracií v podobě zvacích dopisů, získání víz a povolení ke vstupu do pohraničí. Tyto věci nechám vyřídit cestovku. Vše klaplo a v půlce července vyrážíme.

První zastávkou je oblast Bezengi. Už je to několik hodin co jsme opustili asfalt a poskakujeme ze strany na stranu uvnitř terénního auta drápajícího se vzhůru do kopce hlubokým údolím. Na místo přijíždíme okolo půlnoci, proto ráno nevěřím svým očím, kam jsme to dorazili. Kemp je na místě, kde se hluboké údolí rozděluje. Obě údolí jsou zakončena vysokou hradbou horských štítů, po kterých stékají ledovce. Nádhera. Zabalíme krosny a vydáváme se vzhůru údolím na ledovec Bezengi. Chceme podniknout pár výstupů kvůli aklimatizaci. Už kousek za kempem procházíme stanovištěm, kde vojáci kontrolují povolení ke vstupu do pohraničí. Pokračujeme stále vzhůru, překonáme nepříjemnou suť a vylezeme na ledovec. Cítím se jak mravenec lezoucí v zimě po posypaném chodníku. Všude kamení a postup není, kdo ví jak rychlý. Celodenní chůzi zakončujeme prudkým výstupem po skále k bivaku, odkud ve tři ráno stoupáme tmou vzhůru k vrcholu Sela. Nadmořská výška začíná být znát a jsme hrozně pomalí. Konečně se dostáváme pod ledovou stěnu. Ověšeni materiálem taháme první délku. Rychlost zde bude asi klíčová. Tu však nemáme. Jedna délka 80m nám trvá hodinu. To je příliš. V poledne to pár délek pod hřebenem otáčíme. Nevíme jaký je sestup a nechceme, aby nás zde zastihla tma. Sestup je však stejně náročný jako výstup, možná náročnější. Ledová stěna začíná teplem měknout a není to moc příjemné. Stejnou trasou sestoupíme do bivaku chvilku před setměním. Už v noci se začne kazit počasí, přiženou se bouřky a silný déšť a uvězní nás zde na čtyři dny. Po čtyřech proležených dnech jsem rád, když si konečně mohu protáhnout kosti. Všechno bolí. Bohužel nám během této doby došlo jídlo a další výstup je tak předem marný.

Sestoupíme dolů do základního tábora, doplníme zásoby a vyrážíme na vrchol Gidantau. Stoupáme vzhůru druhým údolím. Do bivaku sevřeného vysokými vrcholy to tentokrát není tak daleko. Opět ještě za tmy vyrážíme k vrcholu. Ačkoli máme tištěného průvodce, orientace je obtížná. Pro výstup zvolíme špatnou cestu. No, nejde o cestu, ale o nejsnazší způsob jak se dostat vzhůru. Pár set výškových metrů postupujeme lehkým lezením. Už víme dlouho, že jsme se ztratili, ale kudy a kam zamířit dál? Naštěstí zaslechnu hlasy a zahlédnu malé postavičky sestupující z hřebenu. Nepříjemným traverzem se opatrně dostáváme na vydupanou/vyklouzanou stezku. Nad námi je několik desítek výškových metrů sněhu a ledu. I kvůli takové krátké vzdálenosti vytahujeme mačky a cepíny. Vystoupáme šedesát metrů sněhem a zbytek výstupu je už jen hledání lezecké cesty po skále až na vrchol. Gidantau 4184 m n.m. Jsou odtud krásné rozhledy na okolní vrcholy. V údolích už se zase povalují mraky a mlha. Z mraků v dáli na obzoru vykukuje vrchol Elbrusu. Nabaženi výhledy zahajujeme sestup. Dolů to jde přeci jen rychleji, tím spíše, že už víme, kudy vede stezka. Sestup nám trvá pár únavných hodin, po kterých sebou plácneme vedle stanu a nabíráme síly. Následující noc je děs. Teprve nyní asi po deseti dnech mě dohnala výšková nemoc. Několikrát za noc se probudím a jako ryba na suchu lapám po dechu. Ráno mám hlavu jak střep a jsem moc rád, že je dnes na programu pouze sestup. Pár kilometrů do spodního tábora se plazím půl dne. Přeorganizujeme věci, pozměníme časový plán a o den později se vydáváme do Terskolu pod Elbrus.

Základnu si vytvoříme v kempu a následující den se funící pod těžkými krosnami vydáváme po prašné cestě vzhůru okolo meteorologické observatoře k hraně ledovce. Stín pod vzrostlými stromy krásně chladí. Těch však s výškou rychle ubývá a zanedlouho už stoupáme pouze skrz rozkvetlé louky vystaveni silnému slunku. Kousek nad meteorologickou observatoří už mizí i poslední tráva a dál pokračujeme pouze sutí a kamením. O další hodinu později se objevuje sníh. Unaveni shazujeme batohy dvě stě metrů od hrany ledovce a na štěrku stavíme stan. Máme krásný výhled na oba vrcholy Elbrusu a snažíme načíst si do paměti nástup na ledovec, abychom přišli do kontaktu s co nejméně trhlinami.

Následující den máme pouze krátký úsek a to přesun přes ledovec k Priutu11, kde se na Pastuchových skalách bivakuje. Vyrážíme brzy ráno, dokud je ledovec tvrdý. Navážeme se a začneme stoupat. Po pár stech metrech se před námi vynoří náš dnešní cíl vzdálen jen několik kilometrů. O zhruba dvě hodiny později již hledáme místo na spaní na Pastuchových skalách. Nacházíme hezké místo, postavíme stan a nabíráme síly na zítřejší výstup.

Parťák nepůjde, jelikož vrchol dobyl již před několika lety. Budiž. Sice mě znervózňuje bouřka sedící na nedalekých vrcholcích a zuřící skoro do půlnoci, přesto v jednu vstávám. Rychlá snídaně, dobalit batoh a vyrážím. Pár set metrů pode mnou už svítí čelovky. Snažím se udržovat tempo, ale zdá se mi, že se hrozně vleču. Krok za krokem dupu vzhůru. Stále je úplná tma. Nad Pastuchovými skalami začnu zvolna traverzovat do sedla. Bohužel moc brzy. Vydupaná stezka vede asi sto výškových metrů nade mnou. Postupně se na ni snažím dostat prudkým terénem. Obzor začíná měnit barvy a konečně je vidět na cestu. Než se dostanu do sedla, svítí už krásně slunko. Ze sedla prudce stoupám do závěrečného kopce. Konečně se dostanu na vrcholové plato a zanedlouho již stoupám poslední metry na vrcholovou pyramidu. Nejvyšší bod Evropy. Elbrus – 5642 m n.m. Krásně svítí slunko. Rozhled je parádní přesto, že se dole povalují mraky. Mám spoustu času. Od bivaku jsem sem vyběhl za pět hodin. Hodinu se kochám na vrcholu, než vyrazím dál. Během chvíle seběhnu zpět do sedla. Cítím, že mám nějak mnoho energie a proto uhýbám ještě na východní vrchol. Projdu okolo nouzového bivaku a začínám opět stoupat. Cesta již není tak zřejmá, jelikož se tolik nechodí. Přesto není těžké ji najít. Po hodině výstupu jsem na vrcholu. Východní vrchol Elbrusu 5621 m n.m. Zůstávám opět hodinku a vyhřívám se na slunku. Je zde mnohem více lidí než na hlavním vrcholu. Ačkoli je východní vrchol nižší líbí se mi mnohem více. Je zde pozůstatek kráteru, protože Elbrus je vlastně sopka a jsou odtud hezčí výhledy. Ty se však začínají zatahovat a tak se vydávám na cestu dolů. Seběhnu do sedla a zanedlouho potom už jsem na horním okraji Pastuchových skal. Hemží se to tu lidmi. Sníh pod náporem slunka změkl a boří se, přesto je sestup velmi rychlý. O necelou hodinku později jsem u stanu a mohu se spokojeně natáhnout k odpočinku.

Následující den ráno necháme slunko, aby nás vytáhlo ze spacáků. Zabalíme se a stejnou cestou jako při výstupu přejdeme ledovec na místo, kde jsme nocovali. Tentokrát se však již nevážeme. Pod ledovcem konečně shazujeme mačky a balíme cepíny. Nastoupíme na suť a zamíříme do údolí. Zvolíme i lepší sestupovou stezku a nemusíme se tak trmácet oklikou okolo observatoře. Dohnal mě včerejší výstup a padá na mě únava. Serpentiny nás svedou mezi stromy poskytující ochranu před silným slunkem. Trvá ještě asi hodinu, než se dostaneme mezi první domky vesnice. Hned vezmeme útokem nejbližší obchod a uděláme si zásoby na zítřejší vykrmovací a odpočinkový den. Hlavní cíl byl splněn.

Kavkaz byl pro mne plný překvapení a nových zkušeností. Překvapilo mne vedro, jaké v údolích panuje, zatímco na vrcholcích mrznete. Krásné kvetoucí louky než s výškou zmizí poslední stébla trávy v nekonečné suti. Zarážející pro mne byla obtížnost výstupů na jednotlivé vrcholy. Nečekal jsem to a byly to pro mne zkušenosti k nezaplacení. Elbrus je však něco jiného. Máte někde v hloubi duše chuť na výstup na nejvyšší Evropskou horu? Nevěříte si? Zbytečné! Elbrus je obtížný pouze dosaženou výškou. S důkladnou aklimatizací a dobrou kondicí to pak pro vás nebude problém. S dostatkem zkušeností se pak budete moci pokusit i o obtížnější vrcholy, kterých je v okolí nepřeberné množství.