Do Marrakeche vyrážím s portugalskou leteckou společností TAP s přestupem v Lisabonu. Poprvé moje kroky míří mimo Evropu a tak mě trochu vyděsí „vstupní“ karty rozdávané v letadle z Lisabonu do Marrakeche, které je třeba vyplnit a odevzdat při pasové kontrole před vpuštěním do země. Jelikož nemám vyplněnou adresu, kde budu v Maroku bydlet, úředník se na mě mračí. Vysvětluji mu, že plánuji přechod pohoří Atlas se stanem a odpovědí je mi úder razítka do pasu. Vyměňuji peníze na letišti. Kurz je zhruba 10 dirhamů za 1 euro a dostávám poukaz na výměnu peněz zpět, když by mi nějaké zbyly. Bez něj bych měl pak smůlu. Stále řeším jak se dostat sám do Imlilu. Přidávám se náhodou ke skupince Čechů a společně naplníme taxi. V hrozném vedru smlouváme s taxikáři na letišti o ceně. Zkouší nás nacpat do pětimístného mercedesu s tím, že na sedadle spolujezdce budou sedět dva. Moc se nám to nelíbí. Nakonec bereme „Grand Taxi“. Cena na jednoho je 160 dirhamů. Později jsem se dozvěděl, že se dá cena usmlouvat mnohem níže, ale z centra Marrakeche. Na styl marockých taxi je třeba si chvilku zvykat. V Asni na benzínové stanici uděláme malou pauzu a doplňuji palivo pro vařič. Cesta do Imlilu trvá asi hodinu. Skupinka, se kterou jsem přijel, zamíří na hotel. Já si v nejbližším obchůdku koupím balenou vodu a vyrážím směrem do hor. Zapínám GPS, aby sbírala data o pohybu, a čeká mě nemilé překvapení, když zjistím, že se mi nenahrála mapa. Snad to nebude tak vážný problém. Chvilku si zvykám na pokřikování ostatních a nabízení všeho možného. Není se čemu divit, z turistů zde žijí. Stoupám vzhůru kolem Kashby. S malou zastávkou na kaskádách na řece nad městem se napojím na pistu vedoucí do Aroumdu. Terasovitě poskládané domy vypadají úžasně. Není potřeba zacházet do vsi, jelikož cesta vede okolo. Noc přichází velmi rychle a tak příjmu nabídku jednoho chlapíka a nocuji u něj na střešní kryté terase za 50 dirhamů.

Vyrážím za svítání, dokud není příliš velké horko. Jsem ve výšce okolo 1900 m n.m. Za Aroumdem projdu širokým říčním korytem a stoupám po protější straně údolí vzhůru. Cesty kamením vzhůru se špatně hledají a v jednu chvíli pěšina mizí. Vysoko nad sebou však spatřuji malého chlapce, jak si v pohodě vykračuje a vede oslíka. Vyškrábu se sutí vzhůru a nacházím správnou cestu. Mezi Aroumdem a Sidi-Chamharoud je několik malých kamenných obchůdků, kde se vám budou snažit prodat šperky, látky, kamení, ale hlavně i balenou vodu nebo pomerančovou šťávu. Těsně před Sidi-Chamharoud dokupuji vodu. Nezamířím k chatě Toubkal ale do sedla Tizi-n-Tagharat. Ptám se místních, kudy cesta vede. Domorodec jen mává rukou vzhůru a říká „kolem támhle toho velkého šutru“. Stoupám pěkně z ostra a občas mám dojem, že jsem na stezce. Ta však z ničeho nic končí ve skalní stěně. Rozhlížím se všude okolo, ale pokračování nevidím. Nezbývá jiná možnost než se vrátit. V poledním slunci stojí hodně sil i pouhý návrat zpět. Koupím si vodu a ve stínu čekám, až vychladnu.

Po odpočinku se napojím na širokou stezku a stoupám k chatě Toubkal stejně jako procesí dalších turistů. Spousta lidí stoupá vzhůru k chatě a další spousta se jich už vrací zpět. K tomu každou chvilku potkávám muly, které většině z nich nesou batohy, případně zásoby na chatu. I nyní potkávám dva obchůdky, kde se dá dokoupit balená voda. Po několika hodinách se hroutím u chaty Toubkal a stavím stan. Odbočka do sedla Tizi-n-Tagharat mě stála hodně sil. Jsem ve výšce přibližně 3150 m n.m. Ačkoli jsem utahaný, spánek přichází jen přerušovaný, ať už je to způsobeno nadmořskou výškou nebo únavou.

Na dnešní den předpověď neslibuje hezké počasí, a proto se vydávám na rozhýbání do sedla Tizi-n-Ouagane (3760 m.n.m.). Stačí jen pokračovat na konec údolí. Stezka se vine vzhůru po suťové stěně uzavírající údolí. Číhá zde několik sněhových polí, ale není to nic nepřekonatelného. V sedle uhýbám vpravo a stoupání pokračuje. Suť vystřídají skály. Překonám krátkou lezeckou pasáž po úzkém hřebínku, ze kterého se mě snaží sfouknout nepříjemný silný nárazový vichr, a znovu se ocitám v suťovém poli. Obcházím vrchol Ras a mířím ke vzdálenějšímu vrcholu Timesguida (4089 m n.m.). Počasí výhledům opravdu nepřeje. Viditelnost je velmi špatná. Škoda. Za pěkného počasí odtud musí být nádherný rozhled. Odtud se jen „zhoupnu“ mezi vrcholy a během půl hodiny zdolávám i vrchol Ras (4070 m n.m.). Výstup na tyto dva vrcholy je výborná aklimatizace. Stejnou cestou jako sem sestupuji i dolů. Nacházím však i jiné lepší stezky, které při výstupu nejsou vidět. Zhruba kilometr před chatou mě dostihne špatné počasí a začíná sněžit.

Navzdory špatné předpovědi mě ráno budí slunko a modrá obloha. Ačkoli už je pozdě, balím věci a vyrážím vzhůru na Toubkal. Zpočátku zřetelná cesta se trochu ztratí ve větších kamenech. Všimnu si, že stoupá více vlevo přes kamenné plotny a pak traverzuje zpět skrz veliké kameny. Nad nimi už je stezka jasná. Když už si myslíte, že jste nedaleko vrcholu, zjistíte, že Toubkal se dosud schovával za malý hřeben a nebyl tedy vidět. Znovu tedy stoupám. Zanedlouho se přede mnou tyčí kovová pyramida na vrcholu nejvyšší hory Maroka a severní Afriky vůbec. Počasí se rychle zhoršuje. Na protějším hřebeni leží černý mrak a je slyšet hřmění. V rychlosti udělám pár fotek a s bouří za zády poklusem opouštím vrchol. Zanedlouho začíná sněžit. I když k chatě Toubkal „seběhnu“ za hodinu a půl, stihne do té doby napadnout více než pět centimetrů sněhu.

Následující den zabalím všechna věci a na těžko stoupám k sedlu Tizi-n-Ouanoums(3664 m n.m.). To, co z počátku vypadá jako pěšina, se později ukáže jen jako zoufalý pokus lézt vzhůru touto sutí někoho přede mnou. Opravdová cesta odbočuje vlevo na konci rovného placu s několika místy na stanování. Když doklopýtám na oficiální cestu, stoupání jde mnohem snáze. Je krásné počasí a ze sedla je krásný výhled. Příkrý sestup na druhé straně se po několika hodinách stává utrpením. Poslední zhruba kilometr před jezerem d´Ifni, kdy jdu širokým říčním korytem, nohám taky moc nepřidá. U jezera je pár berberských chýší. Můžete si koupit čaj nebo zde přenocovat. Já však pokračuji do vesničky Imhilid. To znamená obejít jezero a napojit se na prašnou pistu, po které sestoupím o dalších tři sta výškových metrů. Už z dálky jsou vidět stromy a zavlažovaná políčka. Tábořil bych někde zde nad vesnicí, bohužel tu však není voda a kempovat v blízkosti vesnice si zase netroufnu kvůli bezpečnosti. Jeden místní chlapík mě ubytuje v patře nad rádoby restaurací.

Brzy ráno pokračuji k vesnici Amsouzart. Na křižovatce nad vsí uhýbám vlevo a po prašné cestě vlnící se vysoko nad řekou po stěně údolí pokračuji do vsi Tissaldai. Těžší stoupání nastává až po překonání řeky po širokém mostě. Za vesnicí Tissaldai vstupuji do kamenitého údolí a z řeky doplňuji vodu. Slunko mě opět nepříjemně opéká. Míjím ruiny malých domků a po pěkné cestě stoupám stále výš. Proti cestám, které jsem dosud viděl, je toto úplná dálnice. Stezka se vine vzhůru do kopce a začínám mít silné podezření, že jdu špatně. Jinou cestu jsem však nepotkal. No nic, přinejhorším se podle mapy objevím znovu na hřebeni s Toubkalem. Ve výšce okolo 3500 metrů zastavuji a odpočívám. Snažím se rozpoznat, kudy stezka stoupá, ale o pár set metrů dál mi mizí z očí. Nalehko jdu prozkoumat terén přede mnou. Překonám zmíněných pár set metrů a musím se začít smát. Nic jiného mi ani nezbývá. Široká cesta je jako uříznutá nožem. Pohozená lopata s motykou na jejím konci jako by říkaly „Jdete příliš brzy!“ Dál je jen skalní stěna a příkré sněhové pole s kozími stopami. Nepřichází v úvahu tudy pokračovat. Musím zpět.

Sestupuji k ruinám malých domků a hledám, kde se mohla odpojovat cesta kreslená v mapě. Když nebyla vidět ani z vrchu, zde už opravdu není šance ji najít. Mapa, na kterou není spolehnutí, je k ničemu. Dochází mi čas. Ač nerad, musím se rozhodnout pro návrat stejnou cestou. Než padne úplná tma, přicházím do dnešního výchozího bodu. Sotva pletu nohama. Usínám a děsím se zítřka při představě, co mě čeká. Vstávám brzy, abych se vyhnul horku. Než se však přehoupnu přes hřebínek a spatřím jezero Ifni, slunko už pořádně peče. Obejdu jezero a klopýtám říčním korytem k údolí, kterým budu stoupat. Musím se smát. Při sestupu před dvěma dny jsem potkal dva francouze a říkal jsem si „Chudáci, tohle bych nahoru jít opravdu nechtěl.“ A je to tady! Začínám stoupat. Po hodině jsem pěkně uvařenej. Konečně narazím na vodu. Ochladím se koupelí v ledovém potoce a zalézám pod veliký kámen, abych vychladl. Krok za krokem se plazím vzhůru a hypnotizuji výškoměr na GPSce a odpočítávám zbývající metry do sedla. Při pohledu vzhůru spatřím vysoko nad sebou mezi kameny pohyb. Nechce se mi věřit, že bych někoho dohnal. Přesto je to tak. Jeden švýcar je také na okružní cestě Atlasem. Na rozdíl ode mne má s sebou průvodce a pohaněče muly, která táhne veškeré jejich vybavení. Chvilku se bavím s průvodcem a ukazuji mu, kudy jsem měl v plánu jít. Odpovídá, že je poměrně těžké pro někoho kdo nezná tyto hory najít správnou cestu. I on mi ukazuje, kudy šli. Prstem maluje do mapy cestu tam, kde nakreslená žádná není.

Konečně sedlo. Chvíli si užívám výhledy. Cesta dolů je náročná, ale už se vidím, jak si vařím večeři a zalézám do stanu u chaty Toubkal a to mě pohání dál. Odpočnu si u chaty a následující den se vydávám údolím zpět do Imlilu, kde smlouvám cenu za svezení do Marrakeche. Mrzí mě, že se mi okruh Atlasem nepodařil. Bylo však velmi těžké hledat cesty, a když se nelze spolehnout na mapu… Díky nedostatku času jsem si ke konci ani nedovolil zariskovat a hledat cestu přes hory. Pokud půjdete s GPS, doporučuji důkladnější přípravu už z domu. Zadat si klíčové průchozí body (vrcholy, vesnice, sedla…). Umožní vám to orientovat se a pokračovat i bez mapy v navigaci. Toto je věc, kterou jsem podcenil. Přes všechny tyto věci návštěvu marockých hor doporučuji ať už kvůli výstupu na jejich nejvyšší vrcholky či seznámení se s jejich berberskými obyvateli a jejich kulturou.