Archives

Author Archive for J.Kada

[spider_facebook id=“1″]

Korsika – pohoří Středozemního moře

Severní část

Myslíte si, že máte dobrou fyzičku, a lákají Vás dálkové trasy? Pak určitě vyzkoušejte Sentier de Grande Randonneé de la Corce neboli GR20. O této proslulé dálkové turistické trase napříč Korsikou slyšel snad už každý. Patří mezi nejhezčí, ale také nejnáročnější trasy v Evropě. Oficiální začátek trasy je v městečku Calenzana na severozápadním pobřeží ostrova a vede přes hory napříč ostrovem až na jihozápadní pobřeží. Korsika, tento ostrov s useknutou saracénskou hlavou na vlajce, patří Francii. Proto se připravte na časté potíže s komunikací, protože Francouzi buď neumí anglicky, nebo tak neradi mluví. Při přechodu můžete využít výborné mapy  IGN 1:25 000 4149OT, 4250OT, 4251OT. Pokud vyrazíte sami jako já, využijte pro dopravu letadlo – vyjde to levněji. Sice z Prahy nelétají přímé lety, ale s přestupem v Německu jste i tak za sedm hodin v Bastii na Korsice. Jestli pojedete ve skupině, vyplatí se mnohem více doprava autem.

Když vyjdu na Korsice z klimatizované letištní haly, dostanu pořádnou facku teplem. Je tu opravdu tak, jak mě všichni strašili. Před halou je trochu zmatek, ale autobus do Bastie stojí přímo před vchodem a není problém ho najít. Jen se mi zdá, že nemá žádný pevný jízdní řád a jen čeká, až se trochu naplní, aby mohl vyrazit. Proto si radši u řidiče ověřuji, kdy má odjezd. Ve městě potřebuji koupit plynovou kartuši na vaření. Po pár hodinách zjišťuji, že jsou bohužel k sehnání pouze narážecí a šroubovací nikdo neprodává. To by mohl být problém. Jdu na vlak a chci vyrazit do Calenzany. Další problém. Poslední vlak směr Calvi vyrážel těsně před pátou hodinou odpolední. Místní tvrdí, že už nemám šanci se tam dnes dostat. Využívám tedy první ranní spoj v 9:45 a po zhruba třech hodinách cesty vystupuji v Calenzaně – Lumio, a odtud jdu po silnici do Calenzany. Po dvou hodinách ubíjející chůze jsem v Calenzaně u kostela. Lepší varianta je jet vlakem až do Calvi, a tam využít nějaký autobus až sem. Časově je to zcela stejné. Jen je to dražší, ale zas ušetříte nohy, které budete dost potřebovat. Od kostela v Calenzaně už vedou ukazatele, které mě navedou k začátku dálkové trasy.

První z mnoha

Dřevěný ukazatel míří šipkou do kopce a hlásí Calenzana – Conca. Vyrážím vzhůru po červenobíle značené trase. Zpočátku procházím mezi stromy a křovisky, ale čím se dostávám výš, tím je vegetace řidší. Vysoko nad hřebeny hor se stahují mraky a ozývá se bouřka. Než si zvyknu na umísťování značek v terénu, které je občas trochu nepřehledné, podařilo se mi zvolit špatnou cestu. Zanedlouho vidím správnou cestu vlnící se vzhůru do kopce, a tak se na ni zase bez problémů napojím. S vodou problém není, jelikož cestou míjím pramen Funtana di Ortivinti, kde si ji doplňuji. Stoupám ještě přes hodinu vzhůru, než si únava vybere svou daň. Nalézám slušné místo na spaní a rozbaluju si celtu. Ačkoli jsem ještě v noci obdivoval jasně svítící hvězdy, ráno si stačím jen tak tak zabalit věci a začíná pršet. Vrcholky hor halí husté mraky. Čím se dostávám výš, tím je počasí horší. Lesní cestu za hřebenem nahradí kamení a objevuje se i několik lezeckých pasáží s řetězy. Nejsou v tomto deštivém počasí vůbec příjemné. Mokrá skála hodně klouže. Chvilku před polednem se dostávám k chatě Piobbu, kde je možnost přespat. Je příliš brzy, a proto se vydávám dál k chatě Carrozzu. Mělo by to být pět hodin chůze. Nepříjemným výstupem kamenným mořem vylezu o pět set výškových metrů výš. Na hřebeni je spousta míst, které musím překonávat i za pomocí rukou a už dlouho lituji, že jsem si tento úsek nenechal na druhý den, až budu odpočnutý. Nejvyšší bod této etapy je přes 2000 m.n.m. a jde jen o první z mnoha stoupání. Pokud byl výstup nepříjemný, nevím, jak nazvat sestup. Lezení po skále dolů je ještě obtížnější a všudypřítomná suť ujíždí pod nohama a na jistotě taky nepřidá. Po dlouhých sedmi hodinách konečně sestupuji k chatě Carrozzu a celý promoklý v ní hledám útočiště. Za 11€ mi poskytnou postel a možnost uvařit si jídlo. Dávám sušit věci a vařím večeři. Chata je plná. Nevýhoda společných ložnic je neustálý provoz, který ruší, pokud máte v úmyslu jít brzy spát. Druhý den ráno se vydávám v půl osmé na cestu a jsem poslední, kdo opouští chatu. Nedaleko překonávám visutý most přes řeku a začínám stoupat. Počasí se trochu umoudřilo a skály oschly. Při výstupu přecházím veliké skalní plotny. Nedokážu si představit jít tento úsek za mokra, kdy skála hrozně klouže. Velmi dlouhým stoupáním se dostanu okolo jezírka Muvrella o 900 výškových metrů výš na hřeben. Mírným zhoupnutím s dalšími sto metry převýšení dojdu do sedla Bocca di Stagnu, odkud vede nekonečný sestup k chatě Asco. Zpočátku jde o několik nezajištěných míst na skále. S ubývající výškou cesta vede po kamenech a až těsně nad chatou vstupuje do borového lesa, kde jdu po příjemně měkkém jehličí. Po šesti hodinách chůze konečně dojdu k chatě. Jelikož se znovu stahují těžké mraky, využívám i zde ubytování. Zaplatím 11€ za nocleh a vařím si zasloužené jídlo. Pokud má někdo dostatek sil, může si odtud vystoupat na nejvyšší horu Korsiky – Monte Cinto (2706 m.n.m.). Mě bohužel síly nezbývají. Náročnost GR-20 předčila moje očekávání.

Náročná

Když jsem pročítal průvodce, byly předchozí denní etapy označeny „jen“ jako středně náročné. Ta dnešní už má být náročná. Jsem zvědav, v čem se může cesta ještě zhoršit. Vyrážím na cestu chvilku před sedmou. To už je většina lidí dávno na cestě. Od chaty se začíná stoupat do sjezdovky a zanedlouho cesta uhne mezi stromy. Zhruba 900 metrů převýšení do sedla Bocca Tumasginesca (2183 m.n.m.) je celkem snadných, až na posledních 200 výškových metrů. Do té doby se stezka mírně zvedá údolím. Když se konečně vydrápu do sedla, otevře se přede mnou hluboký skalní kotel a po jeho stěně po řetězech sestupující had lidí, kteří mi kdesi v hlubině mizí z očí. Prvních asi sto metrů je zajištěno řetězy (i když ne všude). Dalších asi sto metrů se sestupuje nebo slézá po balvanech, skalách a suti. Mé obavy se naplňují, když zjišťuji, že se cesta vlní vzhůru protější stěnou skalního kotle k sedlu, které ani není vidět. Po čtyřech se sunu vzhůru. Nejhorší místa jsou zajištěná řetězy, ale dle mého soudu jich mohlo být klidně víc. Za deštivého počasí, kdy se z žulové skály stává přírodní skluzavka, může být průchod tímto úsekem o život. Konečně se po dvou a půl hodinách ve skalním kotli můžu postavit na rovině. Dosáhl jsem druhého sedla a zároveň nejvýše položeného místa na GR20, Bocca Minuta (2218 m.n.m.). Odtud se dlouhým sestupem dostanu až k chatě Tighiettu. Jsou teprve dvě hodiny odpoledne, takže si jen pod chatou uvařím na plynu oběd a vyrážím dále. Úsek Asco – Tighiettu se dá přejít za sedm hodin. Horší je, že po cestě není kde doplnit vodu. Sestupuji dále a zanedlouho jsem u chaty Auberge U Vallote. Jen doplním vodu a pokračuji. 11€ za noc na chatě leze trochu do peněz. Asi po kilometru od chaty dorazím k potoku v borovém lese. Na jeho břehu jsou pěkná místa na spaní. Jedno si vybírám a rozbaluju si ležení. Ráno chvilku postupuji po pohodové cestě. Ta se však začne zvedat prudce vzhůru a šplhám po skalní stěně údolí, kterým protéká potok Foggiale. Namáhavý výstup končí až v sedle Bocca di Foggiale. Naberu síly a po přehoupnutí se přes malý kopec spatřím chatu Ciuttulu di i Mori. Po krátké přestávce sestupuji údolím s říčkou Golo. Tůně, které tvoří, přímo vybízejí v horkém počasí ke koupání. Po asi dvou hodinách sestupu dojdu k rozcestníku a uhýbám vpravo přes most. Pohodovou cestou lesem se dostanu až k asfaltce a chatě Castellu di Vergio. Nechce se mi tu zůstávat a po krátkém prudkém klesání lesem se dostanu na lesní cestu kopírující vrstevnici. Na GR-20 zatím neobvyklé. Po pár kilometrech pohodové chůze mě ukazatel pošle do kopce a stoupám do sedla Bocca San Pedru. Tady stoupání nekončí a pokračuji vzhůru do sedla Bocca a Reta. Slunce už se pomalu ztrácí na západě, když konečně sestupuji ke břehu horského jezera Nino, což je po skoro dvou tisících nastoupených metrech můj dnešní cíl. Krásné prostředí na nocleh. Ticho, klid, jezero sevřené horami, možnost vykoupat se, nedaleko studánka s výbornou vodou, pasoucí se koně na okolních zelených loukách. V noci je tu celkem zima. Není se čemu divit, když jsem přes 1700 m.n.m. Ze spacáku vylézám, až když na mě dopadnou první sluneční paprsky. Na cestu se vydávám až okolo deváté hodiny. Stezka je snadná, místy kamenitá, ale z kopce. Asi za hodinku se dostanu k chatě Vaccaghia. Odtud už je na druhé straně údolí vidět chata Refuge de Manganu. Trvá mi ještě asi hodinu, než se k ní dostanu. Je před polednem a po obědě stoupám vzhůru na hřeben Punta Alle Porta. Na konci údolí ve výšce okolo 1900 m.n.m se zastavuji. Je tu potok a místo na spaní. Podle mapy má následovat další obtížný úsek a k další chatě je to asi sedm hodin chůze. Proto se radši utábořím a nebudu riskovat, že by mě někde na hřebenu zastihla tma.

Perly

Jasná noc znamená i celkem chladno. V šest hodin už jsem na cestě a stoupám závěrečnou stěnou údolí do sedla Breche de Capitello. První perly mám hned pod sebou. Jezero Capitello a Melo sevřená vysokými štíty jsou asi 300 metrů pode mnou. Začínají se stahovat mraky. Terén není tak obtížný, jak jsem čekal. Je tu sice pár míst na lezení a jeden je zajištěn řetězem, ale nic nezvládnutelného. Po kamení se stezka vlní bokem hřebenu až do sedla Bocca a Soglia. Odtud vede dál kamenným mořem a znovu stoupá až do sedla Rinoso, pod kterým je stejnojmenné jezero. Sedlo Bocca Muzzella (2206 m.n.m.), ve kterém stoupání končí, už je nedaleko. Přehoupnu se přes sedlo a kamenitou stezkou klesám až k chatě Petra Piana. Zde začínám klesat ještě prudčeji. Připadá mi, jako kdybych scházel schody. Podél říčky Manganello se dostanu až do lesa, kde je cesta mnohem příjemnější a říčka nabízí několik možností ke koupání. Po překonání řeky po mostě stoupám lesní cestou k chatě l´Onda. Po čtyřech kilometrech chůze do kopce konečně vidím chatu. Tentokrát se utábořím v kempu u chaty za 6€. Druhý den v půl osmé už jsem znovu na cestě a šlapu do posledního kopce severní části GR-20. Po dvou hodinách výstupu se dostávám na vrchol Muratello (2141 m.n.m.). Moc se nezdržuji a dlouhým sestupem klesnu až do lesa nad městečkem Vizzavona. Většina cesty vede podél říčky Agnone, která pod kaskádami vytváří jezírka s možností se koupat. U jednoho z nich také neodolám a dávám si koupel v příjemně chladivé vodě. Dál se nabízí několik možností. Pohodlnou cestou dojít na vlakovou stanici ve Vizzavoně a přechod ukončit po překonání severní části GR20. Spousta lidí to tak dělá a jde pouze severní nebo jižní část. Těch, kteří jdou celou GR20, je podstatně méně. Severní část je obecně považována za náročnější a hezčí než jižní. Na zhruba devadesáti kilometrech se ale připravte na více než 10km převýšení. Další možnost je pro ty, kterým ještě zbývají síly, a to je pokračovat dále do městečka Conca, kde GR20 končí. Ti mohou využít noclehu v chatě ve Vizzavoně, nebo jako já přespat na nějakém pěkném místě v lese a druhý den se vydat na jižní část. Malé upozornění pro ty, kteří chtějí pokračovat! Chtěl jsem tu dokoupit potraviny, ale nepodařilo se mi najít žádný obchod. Zkusím dokoupit něco v horských chatách. Zatím každá měla více či méně vybavený obchůdek s potravinami. Pokud se vydáte na tento přechod, počítejte s náročným terénem, výstupy do horských sedel, při kterých se budete koupat ve vlastním potu, sutí ujíždějící pod nohama při nekonečných sestupech a ubíjejícím vedrem. Čekají vás ovšem i nádherné rozhledy na okolní hory nebo třpytící se jezera hluboko pod vámi. GR20 je výzva a přes její fyzickou náročnost stojí opravdu za to si jí projít.

Etapy sever:

Calenzana – Piobbu 6h

Piobbu – Carrozzu 7h

Carrozzu – Asco 6h

Asco – Tighiettu 7h

Tighiettu – Ciuttulu di i Mori 5h

Ciuttulu di i Mori – Castellu di Vergio 5h

Castellu di Vergio – Manganu 6h

Manganu – Petra Piana 7h

Petra Piana – l´Onda 6h

l´Onda – Vizzavona 6h

 

Fotografie ze staré textilky uprostřed Ústí nad Orlicí

Na fotografie pořízené při nočním toulání Kutnou Horou se můžete podívat zde 

Dokončení přechodu skotské vysočiny. Po absolvování dálkové trasy West Highland Way a výstupu na Ben Nevis jsem pokračoval dál k severu po dálkové trase, která začíná ve Fort Williamu 

Skotsko – Great Glen Way

Great Glen Way je dálková turistická trasa vedoucí z Fort Williamu do Inverness a měřící sto osmnáct kilometrů. Jde pravděpodobně o nejrovinatější cestu a nejsnadnější způsob jak překročit Skotsko od pobřeží k pobřeží. Na cestu si vyčleňte pět až šest dní. Trasa vede jak terénem, tak cestami, které se používaly k přetahování lodí, a část cesty vede dokonce po zrušené železniční trati. Great Glen Way je vhodná nejen pro pěší, ale také pro cyklisty, a provede vás okolo Loch Lochy, Loch Oich a kolem asi nejznámějšího Skotského jezera – Loch Ness. Na cestu se vybavte nejlépe mapami z vydavatelství Ordnance Survey číslo 392, 400 a 416.

Great Glan Way můžete absolvovat buď samostatně, nebo na ni navážete po předchozím zdolání West Highland Way. Výstupem na nejvyšší horu Britských ostrovů – Ben Nevis – můžete jak zakončit dálkovou trasu WHW, tak začít Great Glen Way. V případě, že hodláte projít obě trasy, máte možnost je výstupem na tento vrchol plynule propojit.

Kaledonský kanál

Great Glen Way začíná v pevnosti ve Fort Williamu. Z pevnosti toho bohužel mnoho nezůstalo. Dobře značená cesta vás provede okrajovými částmi města. Určitě se vyplatí udělat si malou odbočku a navštívit Inverlochy Castle. Přejdete přes řeku Lochy a po pár kilometrech dojdete k začátku Caledonian Canalu se třemi komorami zdymadla. Dál cesta vede podél plavebního kanálu až ke zdymadlu Neptunovy schody, které má komor devět a překonává 19,5 metrů převýšení na délce 457 metrů. Lodě jím proplouvají okolo jedné a půl hodiny. Cestou podél Caledonian Canalu do Gairlochy si můžete prohlédnout některý z akvaduktů, po kterých plavební kanál vede. Příkladem může být ten přes řeku Loy. V Gairlochy přejdete „sving-bridge“ a dostanete se na západní břeh jezera Loch Lochy. Po břehu jezera se dostanete až na jeho severní konec – do vesnice Laggan. Cestou si můžete udělat odbočku k ruinám hradu Achnacarry a obdivovat staré vzrostlé stromy, které zde rostou. Pokud jdete se stanem, můžete využít místa pro kempování přibližně v polovině cesty podél jezera. Místo je u stezky označeno tabulkou „ Wild camping site“ a krátká stezka vás zavede na pláž na břehu Loch Lochy. Vřele doporučuji pro ty, kteří mají rádi klid a krásný výhled.

Ve stopách železného oře

Na severním konci Loch Lochy překročíte zdymadla Laggan Locks a podél Caledonian Canalu, který umožňuje lodím proplouvat mezi jezery, dojdete na břeh jezera Loch Oich. Po východním břehu vede cesta částečně po zrušené železniční trati, která odbočovala z West Highland Railway kousek před Fort Williamem a měla vést až do Inverness. Dostavěna však byla pouze polovina do města Fort August, a i ta byla roku 1946 zrušena. Celou cestu po břehu jezera Loch Oich, kterou opravdu stojí za to si projít, nalézáte pozůstatky staré železnice, jako jsou základy stanice, mosty nebo tunel proražený skálou. Východní břeh Loch Oich také nabízí velké množství pěkných míst pro stanování.

Skotsko je obecně velmi přívětivé k cestovatelům putujících se stanem. Vyžaduje se od vás pouze dodržování nepsaných pravidel, jako jsou nenechávat po sobě odpadky, nic neničit a nekempovat na soukromém pozemku bez souhlasu majitele. Jedině rozdělávání ohně je zde zakázáno.

Loch Ness

Ve vsi Aberchalder, kde je severní konec Loch Oich, se znovu napojíte na Caledonian Canal a podél něj po pár kilometrech dojdete do Fort Augusta, kde konečně můžete doplnit zásoby. Fort Augustus leží na jižním konci jezera Loch Ness, které je asi nejznámějším ve Skotsku, díky příšeře údajně zde žijící. Rovinatou část, kterou jste dosud procházeli, za Fort Augustem vystřídá kopcovitý terén. GGW vede přibližně 200 metrů nad hladinou jezera po úbočí kopce na západním břehu. Asi pět kilometrů za Fort Augustem narazíte na snadno přehlédnutelnou odbočku k místu, kde se dá kempovat. Lesní cestou s občasnými výhledy na jezero se dostanete až do vsi Invermoriston. Zde stojí za prohlédnutí starý kamenný most přes řeku Moriston vybudovaný pro účely bývalé vojenské cesty. Ze vsi budete pokračovat dále na sever až do vesnice Lewiston. Zde si určitě udělejte odbočku k hradu Urquhart na břehu jezera. Připravte se ovšem na velkou spoustu lidí. To je zapříčiněno nedalekou silnicí, snadnou dostupností a také tím, že odtud byla nejčastěji pozorována Lochnesská příšera. Proto také počítejte se vstupným přes sedm liber. Od hradu se vraťte po silnici zpět na Lewiston. Napojíte se na Great glen Way, přejdete přes Drumnadrochit, a tím obejdete zátoku Urquhart Bay. Za vesnicí GGW opouští asfaltku a mizí v kopcích. Po té, co projdete lesem na kopec, otevřou se okolo vás veliká vřesoviště. Skrz Abriachan Forest sestoupíte níž a napojíte se na malou asfaltku, ze které GGW uhýbá v Blackfoldu. Po lesní cestě obejdete kopec Dunain Hill, a jen co vyjdete z lesa, spatříte pod sebou Inverness. Great glan Way je přes město dobře značená a provede vás mezi domy, kolem golfového hřiště, podél vodního kanálu, skrz sportovní areál na Ness Island a na východní břeh řeky Ness, po kterém dojdete až do centra na hrad. Tady dálková trasa po 118 kilometrech končí.

Great Glan Way

Great Glan Way je vlastně jedna dlouhá naučná stezka. Po celé její délce budete nacházet tabule s kresbami, fotografiemi a povídáním o zajímavých místech, kterými procházíte. Dozvíte se například, jak fungují Neptunovy schody, najdete povídání o akvaduktu Glen Loy – největším na Kaledonském kanálu, o stavbě samotného plavebního kanálu a mnoho dalších.

Dobrodruhy, kteří cestují tím stylem, že si všechno vybavení nesou na zádech, bych chtěl upozornit na málo možností dokupovat potraviny. Ne každá vesnička na mapě má k dispozici obchod, a proto je dobré si cestu dobře naplánovat. Pokud se vám přece jen stane, že špatně rozvrhnete zásoby, budou vám útěchou spousty malinových keřů podél plavebního kanálu a po lesích spousty velikých hub, které nikdo nesbírá.

O Skotsku kolují různé pověsti a dva hlavní důvody, proč lidé nechtějí do této oblasti jet, je počasí a nepříjemné muchničky. Proti oběma se dá jednoduše bránit a krásy této krajiny rozhodně stojí za to vidět. Proto, máte-li rádi klid, hory a přírodu, Skotsko by mohlo být vaší volbou. Kadrman Jindřich

 

Fotografie ze staré Bratislavské nemocnice. Několikapatrová opuštěná budova uprostřed Bratislavy přímo vybízí k pořízení pár fotek. Zde se můžete podívat, jaké jsem pořídil během strašidelné procházky opuštěnou budovou, kdy jediným zvukem rušícím hrobové ticho byly jen mé kroky a střepy a suť skřípající pod botama  

Povídání a fotografie z přechodu skotské vysočiny po známé dálkové trase West Highland Way. Bezvadný tip na aktivní dovolenou.

Skotsko – West Highlad Way

West Highland Way je dálková turistická trasa vedoucí od jihu k severu Skotskou vysočinou po starých honáckých a vojenských cestách. Pokud nechcete strávit příliš mnoho času cestou na místo a hledáte i finančně dostupný způsob cestování, zvolte přímý let z Bratislavy do Edinburghu, kde se dá zpáteční letenka sehnat okolo pěti tisíc korun a let trvá dvě a půl hodiny. Z Edinburghu do Milngawie, kde West Highlad Way začíná, se dostanete snadno. Z letiště využijte pravidelný spoj na nádraží Waverley v centru města, který jezdí přes den každých deset minut, a s přestupem na Queen´s station v Glasgow dojedete pohodlně vlakem až do městečka Milngawie. Tady už začátek dálkové trasy najdete snadno díky dobrému značení.

Vzhůru na sever

West Highland Way začíná u symbolického pilíře na náměstí v Milngawie. Pokud plánujete projít celou trasu, doporučoval bych mapy z nakladatelství Ordnance Survey 1:50 000 nebo podrobnější 1:25 000 a to mapy číslo 342, 347, 364, 377, 384 a 392. Nevýhodou je vyšší pořizovací cena. Alternativou může být mapa nakladatelství Harvey, kde je vyznačená celá dálková trasa a její blízké okolí na jediné detailní voděodolné mapě.

Z náměstí v Milngawie vás dobře značená a široká cesta povede na sever skrz Mugdock Wood a okolo Craigallian Loch do vesničky Carbeth. Užívejte si rovinatou pasáž, kdy procházíte mezi pastvinami do vesničky Drymen, protože i když trasa vede převážně údolími, nastoupáte se ještě dost. Odtud cesta znovu vchází do lesa. Až projdete Garadhban Forest a opět budete na pastvinách, naskytne se vám pěkný pohled na Conic Hill vysoký 360 m.n.m. Nenechte se zmást! Výstup na takový kopec dá přece jen zabrat. Z vrcholu je první pěkdný výhled na Loch Lomond. Sestup vás zavede rovnou do vesnice Balmaha na břehu jezera. WHW pokračuje po východním břehu jezera Loch Lomond dál k severu. I když se dá ve Skotsku stanovat „nadivoko“ skoro všude, jste ohleduplní k prostředí, nenecháte po sobě nepořádek a nic neničíte, vyhněte se stanování přímo na některé z mnoha malých, ale krásných pláží. Ušetříte si tím čas, protože stejně příjde Ranger, ochotně vám vysvětlí, že se jedná o „green zone“ a můžete využít služeb kempů v Milarrochy, Cashellu nebo popojdete dál od jezera, kde už stanování tolerují. Když vás WHW dovede až do Rowardennanu, můžou se dobrodružnější povahy, kterým se přestává líbit vyhýbat se kopcům, rozhodnout v rámci cesty na sever vystoupit na Ben Lomond (973 m.m.m.). Jde o nejvyšší kopec oblasti, a protože jde autem dojet až pod něj, je i dost navštěvovaný. Tříhodinový výstup se může protáhnout, pokud nesete těžký batoh, a stejnou dobu počítejte i pro sestup. Stojí to ovšem za to. Ben Lomond má výbornou polohu a jsou z něj neopakovatelné výhledy nejen na Loch Lomond, ale i na vysočinu. Pokud máte dostatek sil, nebo se nechcete vracet stejnou cestou, pokračujte přes hřeben a cesta vás sama navede k vedlejšímu vrcholu Ptarmigan, za kterým se dlouhým sestupem dostanete znovu na WHW a břeh jezera, kde si otužilci mohou i zaplavat. Nezbývá než vyrazit znovu k severu. Cestou určitě stojí za povšimnutí Rob Roy´s Cave. Jeskyně, kde se ukrývali nejen Rob Roy, ale prý i Robert Bruce.

Highlands

Pokud už máte dost deště, chcete usušit věci nebo jen chcete zkusit něco jiného, můžete přespat v chatě Rowchoish. Prostorná, volně přístupná chata s vyvýšeným místem na spaní, stolkem, židlemi a hlavně krbem. Může se stát, že se tu na noc sejde víc cestovatelů, tak pokud vám nevadí společnost, doporučuji. Někteří průvodci tvrdí, pokud se chcete na cestě vyhnout davům lidí, nevyrážejte z Milngawie v sobotu. Ničeho takového jsem si ale nevšiml.

Zbytek břehu Loch Lomondu přes Inversnaid až na jeho severní konec je dosti rozeklaný a cesta se stává poněkud náročnější. K přespání se vám nabídne ještě jedna volně přístupná chata, Doune. Máte-li v oblibě kempy, tak nejbližší je ve vesničce Inverarnan a za osobu chtějí sedm liber. WHW odtud dál pokračuje otevřenou krajinou údolím Glen Falloch podél stejnojmenné řeky. Po staré vojenské cestě dojdete až k odbočce do vsi Crianlarich. Pokud potřebujete dokoupit zásoby, je to dobrá příležitost a další bude až ve vsi Tyndrum. Z Tyndrumu vás udržovaná stará vojenská cesta dovede podél železnice až do vsi Bridge of Orchy. Tady WHW opouští silnici i West Highland Railway a mizí v kopcích. Na železnici narazíte nejdříve ve Fort Williamu. Z Bridge of Orchy se přes vrchol Mam Carraigh, ze kterého máte Loch Tulla jako na dlani, dostanete do vřesovišť v Black Mount. Kamenitá vojenská cesta se vlní mezi zelenými kopci až do sedla mezi Beinn Chaorach a Gualann Liath Ghiubhais. Odtud spatříte široké údolí s hotelem Kinghouse a v dáli Altnafeadh, kde začíná stoupat Ďáblovo schodiště. Tuto část cesty takto pojmenovali vojáci, kteří ji za velkého úsilí kdysi budovali. Skoro třísetmetrové převýšení vás čeká, než stanete v sedle, odkud rozbitou cestou po deseti kilometrech sejdete do vsi Kinlochleven ležícího na řece Leven. Zpátky na vojenskou cestu si budete muset ze vsi vystoupat a širokým údolím s potoky Allt Nathrach a Allt na Lairige Moire obejdete vysoké kopce hřebenu Mamores. S místem na spaní si hlavu nedělejte. Pokud cestujete se stanem, údolí nabízí spoustu příležitostí k táboření hned na břehu potoka. Stejně se netrapte ani s vodou. Voda z potoků vytékajících z vřesovišť na úbočích kopců se dá bez problémů pít i bez převaření.

Něco pro nezmary

Po té, co se cesta stočí ze západního směru k severu, míříte už přímo do Fort Williamu. Přejdete přes bitevní pole v Cairnu a přes Nevis Forest sejdete do údolí Glen Nevis a podél řeky až do Fort Williamu. Hned na začátku města nejdete ceduli s originálním zakončením West Highlan Way. Pokud chcete vidět i nové zakončení, budete muset popojít ještě asi kilometr a půl do města, kde je na malém náměstí další cedule s ukončením této dálkové trasy i s jejím symbolickým vyobrazením na dlažbě náměstí.

Tečku za touto dálkovou trasou můžete udělat výstupem na nejvyšší horu Britských ostrovů Ben Nevis. Jako základnu pro výstup můžete využít kempu Glen Nevis, utábořit se a vrchol dobýt nalehko. Stoupá se skoro od hladiny moře do výšky 1343 m.n.m. a pro výstup počítejte kolem čtyř hodin. O něco kratší dobu si nechte na sestup. Rozhodně se zde za jakéhokoliv počasí nevyhnete zástupům turistů a buďte připraveni na drsné počasí, které na vrcholu může panovat. Nejen že zde i v létě najdete sníh, ale kterýkoli den v roce může i sněžit.

I když má tato oblast na červenec statisticky průměrné teploty 17 stupňů a z každé strany slyšíte, že vám zde bude každý den několikrát pršet, nenechte se odradit. Deště většinou nemají dlouhého trvání a možná budete mít i takové štěstí jako já, kdy šest dní nepršelo, teploty šplhaly ke třiceti stupňům a další dny pršelo jen v noci. Jediné, co vám opravdu může znepříjemnit cestu, jsou midges, jak je místní nazývají, a proto se na pobyt ve Skotsku rozhodně vybavte repelentem. Tyto muchničky jsou i u nás, ale ve Skotsku se pohybují ve velikých hejnech. Na největší útoky se připravte ráno a večer. Když jste v pohybu, dají vám pokoj stejně jako za deště a větru. Když je ale pěkné počasí a zastavíte, máte smůlu. Repelenty jsou k dostání ve všech lékárnách, sportovních potřebách i supermarketech.

West Highland Way dlouhá 153 kilometrů se dá projít během sedmi dní. Pokud se nechcete honit a uděláte si odbočku na Ben Lomond, případně Ben Nevis, určitě si vyšetřete dní víc. Chcete-li vidět krásnou Skotskou přírodu a kontrast mezi nižším jihem a hornatější severní částí, určitě si WHW projděte.

Pokud vám po dokončení dálkové trasy WHW a výstupu na Ben Nevis stále zbývají síly a máte ještě čas, můžete pokračovat dál k severu po dálkové trase, která na se na WHW napojuje ve Fort Williamu, a tou je Great Glen Way.

Po té však budeme pokračovat někdy příště….

 

 

 

Přechod Národního parku Šumava po nouzových nocovištích. Zasněžené hluboké lesy, mrazivé noci, útoky hladové zvěře… O tom všem se dočtete v tomto vyprávění

[spider_facebook id=“1″]

 

Napříč zimní Šumavou

Hory, jezera, hluboké lesy, ticho, klid a hromady sněhu. To vše a ještě mnohem víc jsem nalezl při zimním sněžnicovém přechodu Šumavského národního parku. Jednom z mála míst v naší republice, které člověk ještě nedokázal úplně zničit. Máte rádi dlouhé treky se stanem divokou přírodou, ale nechcete přitom porušovat nařízení správy národního parku o bivakování? Zkuste využít nouzových nocovišť táhnoucích se po páteři Šumavy a zřízených právě správou NP Šumava. Pro přechod jsem se rozhodl v zimě, kdy se odlehlost tohoto kraje ještě umocní menší turistickou návštěvností. Dalším důvodem pro přechod v zimě byla obava, abych se na nouzová tábořiště vůbec vešel. Při rozhovoru s místními mi potvrdili, že v létě, hlavně v období dovolených a svátků, je často problém na nocovišti najít volné místo. Zato v zimě jsem byl kromě jednoho na každém vyhrazeném místě sám. Možná i proto že i mě samotného překvapila náročnost tohoto přechodu.

Pondělí – Vzhůru do hor

Jako výchozí bod jsem zvolil obec Nová Pec, protože na první nouzové tábořiště je to jen 7,5 kilometru po zelené turistické značce. Zelená značka mě dovedla k rozcestí Raškov, kde poprvé narazím na Schwarzenberský plavební kanál. Jdu dál proti jeho proudu až k akvaduktu u Rossbachu. Tady začne cesta znatelně stoupat a kolem Koňského potoka se po pár kilometrech dostávám na místo nouzového tábořiště. Na místo pro legální nocleh v národním parku, mě upozornila tabule a na vyobrazené mapě jsou znázorněna další nocoviště, je také označeno ukazateli na turistických rozcestnících. Toto tábořiště Pod Plešným jezerem je stejně jako ostatní ohrazeno nízkým dřevěným plůtkem, jsou tu stoly s lavicemi a chemické toalety. To vše teď ale leží pod více jak půlmetrovou vrstvou sněhu. Nouzová nocoviště jsou v provozu celoročně od 18:00 do 9:00 a jejich využití klade pouze malé podmínky. Stan mohu nechat postavený pouze jednu noc, veškerý odpad si odnesu s sebou, budu dodržovat klid a nerozdělávat oheň. Na záhrab to ještě není, a proto ušlapu sníh v místě, kde budu stavět stan. Je zde i ukazatel k užitkové vodě. Tu jsem však pod vrstvou sněhu nenašel, a proto využívám na vaření sníh. Protože nikam nespěchám, nepoženu se druhý den k dalšímu tábořišti, ale podniknu zde okružní cestu, podívám se po zajímavých místech a příští noc strávím znovu Pod Plešným jezerem.

Úterý – Myš

Druhý den ráno mě čeká velmi nepříjemné překvapení. Přes noc mi na čtyřech místech stan prokousala hladová myš, dobývající se na moje zásoby jídla. Zabalím ležení a vystoupám po zelené turistické značce k Plešnému jezeru. Počasí mi moc nepřeje a vše je zahaleno v mlze. Stále po zelené pokračuji už na sněžnicích ke Schwarzenberskému kanálu a po jeho proudu jdu až k místu, kde se kanál ztrácí v horním portále vodního tunelu. Tady si udělám malou odbočku k Medvědímu kameni. Místu, kde byl zastřelen poslední medvěd na Šumavě. Vracím se zpátky a dále po žluté značce k dolnímu portálu vodního tunelu na Jeleních Vrších. Zde je možnost občerstvit se v hospůdce. Po modré značce jdu stále po proudu kanálu kolem Rosenauerovy kapličky až k rozcestí Rossbach s akvaduktem a odtud stejnou cestou jako včera na tábořiště Pod Plešným jezerem. Celá tato okružní cesta měřila zhruba 21 km.

Středa – Úplatky

Po předchozí zkušenosti rozmísťuji na noc kolem stanu úplatky ve formě rozdrobeného krajíce chleba. Zabralo to. Chleba je ráno pryč a nové díry ve stanu nepřibyly. Zopakuji si výstup k Plešnému jezeru, nasazuji sněžnice a do prudkého kopce po zážitkové trase, která není značená a je přístupná pouze na vlastní nebezpečí, dojdu k Stifterově památníku. Z vyhlídky od památníku je pěkný výhled na Plešné jezero. O kousek výš navštěvuji také Kučerovu vyhlídku. Odtud už je to na vrchol Plechý 1378 m.n.m. jen pár minut chůze. Je krásné počasí, inverze, teplo a zhruba metr sněhu. Na obzoru se z moře mraků vynořují vzdálené Alpy. Z vrcholu jdu po červené turistické značce přes Rakouskou louku na Trojmezí. Trojný hraniční bod Rakousko/Německo/Čechy. Dál přes vrchol Trojmezná až na Třístoličník 1311 m.n.m. I když je tato hřebenovka docela frekventovaná a prošlapaná, přesto jdu ve sněžnicích usnadňujících pohyb. Z Třístoličníku po červené značce cesta prudce klesá. Jakmile se dostanu pod tisíc výškových metrů, ponořím se do mraků a mlhy a je mnohem větší zima. Po několika kilometrech si jdu prohlédnout Rosenauerův pomník a nádržku, kde je začátek Schwarzenberského plavebního kanálu. Ten umožňoval plavení polenového dříví ze Šumavy do Vídně a právě podle inženýra Rosenauera byl kanál vybudován. Odtud pokračuji stále po červené značce až k rozcestníku Nové Údolí, na kterém už je i ukazatel k nouzovému nocovišti. Od rozcestí jdu ještě asi 200 metrů po silnici k dalšímu ukazateli, a ten mě pošle vpravo mezi stromy. Po asi 50-ti metrech přicházím na tábořiště Nové Údolí. To se mi ze všech líbilo asi nejvíc díky tomu, že je ukryté mezi stromy, jsem zde krytý před větrem a postavený stan nepřitahuje nežádoucí pozornost kolemjdoucích. Opět si vyšlapu místo na stan ve sněhu. Na noc ještě znovu rozmístím kousky chleba a po dnešním 17-ti kilometrovém pochodu zalézám k zaslouženému odpočinku.

Čtvrtek – Pokušení

V noci připadl další sníh. Už po třetí noci začínám bojovat s vlhkostí. Před zabalením stan musím vytřít. Sejdu dolů do vsi k vlakovému nádraží. Čeká tu na mě pokušení ve formě přistaveného vlaku, který by mě odvezl do tepla a pohodlí. Odolávám. Je to ale jedna ze snadných únikových cest, kdyby se něco stalo, ať už špatné počasí, poškozené vybavení… Já pokračuji po červené značce k rozcestí Na Podkově. Tady nasazuji sněžnice a přes Krásnou Horu a rozlehlé pastviny se dostanu až k silnici vedoucí do Německa. Podchodem se dostanu na druhou stranu. Po mírném stoupání asi kilometr do kopce přicházím na tábořiště Strážný. Dnešní uražená vzdálenost je 15 kilometrů. Jsem tu dříve než jsem čekal. Čas využiju k vaření šípkového čaje z šípků nasbíraných cestou, plánování zítřejší trasy a sušení věcí „ v rámci možností“. Pro dokončení takovéhoto přechodu je nutné udržet si co nejdéle věci a vybavení v suchu. Už je skoro tma, když zaslechnu hlasy a přichází mladá dvojce se stanem tábořit. Jsou na cestě do Železné Rudy. Diví se, že jdu sám a nikoho jsem na tento přechod nevytáhl.

Pátek – Vánice

Celou noc chumelí. Ráno musím vyhrabovat zhroucený stan z pod vrstvy sněhu. Zpevněná cesta, včera ještě protažená, slibovala na dnešek rychlý postup. Třicet centimetrů nového prachového sněhu to však změnilo na pořádnou dřinu. V takovém terénu už sněžnice moc nepomáhají. Za stálého sněžení pokračuji dále po červené značce tichým lesem. Jsem první, kdo tu jde, a tak si razím cestu sám. U rozcestí Nad Točnou končí dokonce i známky dřívějšího prohrnutí. Zde už sněžnice nasadit musím a po kolena ve sněhu se brodím vzhůru do kopce přes rozcestí Pod Žďáreckou horou až na Žďárek. Dostávám se do otevřené krajiny. Všechno vypadá stejně, značky nejsou vidět a je velmi těžké najít cestu, která se nyní skrývá pod více jak půlmetrovou vrstvou sněhu. Přes Žďáreckou slať dojdu k bývalému hřbitovu s kostelem kousek od Knížecích Plání. Konečně se dostávám na cesty, které jsou projeté od běžkařů. Znovu po červené značce jdu na Bučinu. Nouzové nocoviště je asi půl kilometru nad rozcestím a je dobře označené. Nevýhodou je, že je příliš otevřené a jsem zde přímo u cesty. Sněží a fouká silný vítr. Sněžnici používám místo lopatky a kopu záhrab pro stan. Jako kolíky použiju sněžnice a teleskopické hůlky. V takovém větru je důležité stan pořádně ukotvit. Za celý den jsem nenašel tekoucí vodu. Všechny potoky jsou ukryty pod sněhem, a proto vodu na vaření získávám roztápěním sněhu. Dnešní 17-ti kilometrový pochod hlubokým sněhem byl opravdu vyčerpávající. Jestli se nezlepší počasí, jsem rozhodnutý využít ústupové cesty z Kvildy. Stanuji zde sám. Mladá dvojice táborníků už nedorazila.

Sobota – Modrava

Šestý den ráno se počasí zklidnilo. Znovu připadlo deset centimetrů nového sněhu. Zabalím stan a opět po červené vyrážím směrem na Modravu. Asi po dvou kilometrech stoupání lesem a ražení si cesty novým sněhem potkávám rolbu upravující běžkařské trasy. Postup se tedy stává snadnější. Stoupání trvá k rozcestníku Pod Stráží. Příjemným klesáním se dostanu na rozcestí, kde si udělám malou zacházku a jdu se podívat k prameni Vltavy. Bohužel je vše zasypáno vrstvou sněhu. Vracím se kousek zpátky a pokračuji na Černou Horu. Dlouhým výstupem se dostanu až na vyhlídku na Javor. Následuje několika kilometrové klesání. U Černohorské nádrže konečně nacházím tekoucí vodu, takže si ji můžu doplnit. Další sestup mě dovede až k mostu přes Modravský potok, podél kterého se po červené značce dostanu až do vesničky Modrava. Šipky na rozcestnících mě už bezpečně navedou k nouzovému nocovišti, které leží za Modravou u červené značky směrem na Poledník. Místo pro nocleh je znovu hned u cesty. Pro většinu lidí jdoucích okolo je stan na sněhu zajímavá atrakce. Mezi tábořišti Bučina a Modrava je vzdálenost 14 kilometrů. Další kilometr padl na zacházku k prameni Vltavy.

Neděle – Obleva

Vstávám dříve než jindy. Znovu je hrozné počasí. Pro zimní přechod snad nemůže být horší. Oteplilo se, sníh ztěžknul a do toho fouká silný vítr a prší. Začínám prohrávat souboj s vlhkostí. Z toho důvodu jsem se rozhodl přechod urychlit a tábořiště na Poledníku jen projít. Po zabalení ležení jdu v pohodě až na Rybárnu. Až sem jezdí auta a cesta je dobrá. Odtud už pokračuji na sněžnicích po běžkařské trase k Javoří Pile a rozcestí Tmavý potok. Tady odbočuji z běžkařské trasy a po červené mířím na Poledník. Asi to byla chyba. Ztěžklým sněhem si pět a půl kilometrový úsek do kopce razím tři hodiny. Každých sto až dvě stě metrů musím zastavit a odpočnout si. Na sněžnice se lepí kila mokrého sněhu. Konečně přicházím na vrchol Polední hory 1315 m.n.m. Rozhlednu, která zde stojí, spatřuji až na poslední chvíli. Mlha, viditelnost je zhruba 50 metrů, silný vichr a déšť. Útočiště neposkytne ani k mému překvapení zavřená chata na vrcholu . Opravdu zde nemá cenu trávit noc. Po červené pokračuji z kopce dolů na Liščí díry a přes Prášilské jezero lesem až do Prášil. Z vesničky Prášily vyrážím po zelené značce a následně po běžkařských trasách k nouzovému nocovišti Hůrka. Přicházím už za tmy. Dvacet šest kilometrů zasněženou krajinou mi dalo zabrat.

Pondělí – Poslední kopec

Hůrka je jako většina ostatních tábořišť hodně otevřená. Noční vichr proto cloumá nijak nekrytým stanem. Ze stanu se po týdnu v takovémto počasí stal krytý bazén. Dokud mrzlo, dala se vždy večer voda proměněná v led vymést ze stanu. To teď, když je nad nulou, už nelze. Vyrážím ještě za tmy. Po žluté značce jdu přes Rudskou křižovatku na rozcestí V zátočině, kde se napojuji znovu na červenou. Stále do kopce až Nad Polom 1177 m.n.m. To je poslední výstup na cestě do Železné Rudy. Sestup do údolí v délce několika kilometrů dá ještě v rozbředlém sněhu zabrat, ale vědomí úspěšného dokončení přechodu hor dodává sílu. Na Debrníku se objevují první budovy a o kilometr dále už narazím na železnici a silnici. Po 130-ti kilometrech ukončuji přechod Šumavy na nádraží Železné Rudy- Alžbětín.

Přechod Šumavy po nouzových nocovištích v zimě se stanem bych doporučil každému, kdo má rád opuštěnější hory. Je však třeba mít zkušenosti se zimním tábořením, mít odpovídající vybavení a fyzickou kondici a znát své limity. Bude taky hodně záležet na počasí, jestli se vám přechod povede. Šumava není zas tak moc nedostupná a z každého nouzového nocoviště lze v rozumné vzdálenosti dosáhnout ústupového místa, odjet a přechod ukončit. Proto až budete přemýšlet, jak aktivně strávit týden volna, zkuste zvolit právě Šumavu. Možná budete nadšeni stejně jako já.

GPS souřadnice nouzových nocovišť:

Pod Plešným jezerem – N 48°46´46.2“ E 013°53´05.0“

Nové Údolí – N 48°49´46.7“ E 013°48´03.2“

Strážný – N 48°54´02.2“ E 013°42´41.1“

Bučina – N 48°58´17.0“ E 013°35´50.6“

Modrava – N 49°01´26.4“ E 013°29´21.8“

Poledník – N 49°03´51.5“ E 013°23´43.3“

Hůrka – N 49°07´37.0“ E 013°19´42.4“

 

 

Kadrman Jindřich

 

Fotografie a povídání o výstupu na vrchol Mt. Blancu. Krásná hora. Trochu přelidněná, ale krásná. Jak to všechno bylo se můžete podívat zde:

[spider_facebook id=“1″]

 

 

Mt. Blanc

Francouzské údolí Vallee de Chamonix je lemováno vysokými horami. Vrcholky zahalené v mracích, jsou pokryté sněhem, i když tady dole svítí slunce a je okolo třiceti stupňů. Všem vrcholům široko daleko vévodí jeden, a tím je Mont Blanc. Kolem stanu se povaluje jídlo, oblečení, horolezecké vybavení a jiné drobnosti. Jsme v městečku Les Houches v kempu Le Fouilly a provádíme poslední kontrolu vybavení před výstupem. Nepodceňujte ji! Zapomenutá bunda nebo helma vás klidně může stát život.

Důvod, proč vyrážíme z Les Houches, je prostý. Pokud se stejně jako my rozhodnete nevyužít lanovky ani ozubové železnice ze stanice v Saint-Gervais, je cesta z Les Houches pravděpodobně nejkratší k vrcholu. Na výstup máme pouhé tři dny, a proto bude hodně záležet na počasí a na tom, jak si tělo poradí s velkou nadmořskou výškou a třiceti kily vybavení na zádech. Absence předchozí aklimatizace, nás vedla právě k tomu, nepoužít žádnou dopravu usnadňující cestu k vrcholu. Tělo si tak alespoň bude zvykat na nadmořskou výšku postupně.

Výš, jen výš

V devět hodin ráno vyrážíme z městečka Les Houches, ležícího v nadmořské výšce 1000 m.n.m. Než se z centra dostanete k posledním domům na hranici lesa, už máte nastoupáno sto výškových metrů. Prvních pár kilometrů budete stoupat lesem. Projdete okolo lesácké chaty Baraque Arandellys ve výšce 1800 m.n.m. O sto výškových metrů dále vyjdete nad horní hranici lesa. Přímo před vámi bude vrchol Mt. Lachat. Po dobře značené cestě dojdete do sedla Col du Mt. Lachat ve výšce 2077 m.n.m. Zde najdete stanici ozubové železnice. Odtud vede cesta podél kolejí až k horní stanici této Tramway du Mont-Blanc, a tou je Le Nid d´Aigle (2372 m.n.m.). Dosud jsme potkávali pouze pár lidí. Tady se to však turisty jen hemží. Zubačka ze Saint-Gervais je za slunečných dní opravdu vytížená. Čím se dostáváte výš, tím ubývá vegetace. Od horní stanice zubačky proto stoupáte už jen kamennými poli. Ve výšce 2700 m.n.m. minete ruiny druhé lesácké chaty. Za špatného počasí se může stát dobrým místem pro nouzový nocleh. My však dnes máme namířeno až k chatě Tete Rousse v nadmořské výšce 3167 m.n.m., ke které přicházíme o tři hodiny později. V suťovém poli jsou připravená místa na stany zbavená velikých kamenů. Vybíráme si jedno dostatečně veliké a stavíme stan. Vysoko nad námi je vidět chatu Gouter. Dnešní výstup s převýšením více než dva kilometry byl náročný, a proto je důležité nabrat znovu síly dobrým jídlem. Je na vás, jestli to uděláte jako my – z vlastních zásob – nebo dáte přednost nedaleké chatě Tete Rousse.

Z léta do zimy

Druhý den doporučuji pokračovat ve výstupu brzy ráno, dokud ještě není teplo. Má to jeden dobrý důvod. Asi kilometr nad chatou Tete Rousse budete muset přejít napříč asi sto metrů širokým žlabem, kterým se každou chvíli dolů řítí kameny, vytávající z ledovce vysoko nad vámi. Kamenů tedy padá mnohem méně, dokud slunce nenabere na síle. Určitě se vám zde bude hodit přilba, a proto si ji nezapomeňte přibalit. Výstup od chaty Tete Rousse k chatě Gouter vede náročným terénem, místy zajištěným lany. Přesto nejde o žádné lezení. V chatě Gouter (3863 m.n.m.) máte možnost doplnit energii teplým jídlem. Spousta turistů, pokoušejících se zdolat vrchol, zde zůstává přes noc a vrchol dobývají už nalehko. Spí buď v chatě, nebo ve stanech na ledovci nad chatou. Pokud chcete zůstat v chatě, rozhodně si zajistěte místo předem. Nečekejte, že tu bez předchozí rezervace najdete ubytování. To se stalo i nám, a proto pokračujeme ve výstupu. Dál budete stoupat už jen po sněhu a ledu. Místo holí se ozbrojte cepínem, nasaďte mačky a z léta přejděte do zimy. Dlouhým stoupáním se dostanete až na vrchol Dome du Gouter (4304 m.n.m.). Odtud můžete v dálce spatřit meteorologickou observatoř Vallot (4362 m.n.m.), sloužící zároveň i jako bivak. To je náš dnešní cíl. Užívejte si krátký sestup do sedla Col du Dome, protože po něm následuje strmý výstup k observatoři. Nocovat můžete buď uvnitř, nebo ve stanu na sněhové pláni v sedle. My jsme si vybrali bivak Vallot. Má to své klady i zápory. Kladem je, že jste zde dobře chráněni před nepříznivým počasím. Hlavním záporem je, že vás od tří hodin ráno bude budit proud turistů mířících na vrchol a hledajících zde odpočinek. To by nevadilo. Horší je hluk, který natropí v mačkách na železných schodech a podlaze. Většina z nich už je totiž tak unavená že, je nesundává. A dobře se vyspat v této nadmořské výšce bez předchozí aklimatizace je i bez toho obtížné.

Vrchol

Z bivaku Vallot můžete k vrcholu zamířit už nalehko. Hluboká cesta vyšlapaná ve sněhu vedoucí vzhůru, vás nenechá na pochybách, že jdete správně. Pokud vyrazíte jako my od Vallotu okolo sedmé hodiny ráno, budete potkávat už jenom sestupující turisty. Cestou na vrchol musíte překročit několik malých trhlin v ledovci, a proto je dobré být k někomu navázaný lanem. Přibližně o dvě hodiny později se po úzkém hřebeni dostanete až na plochý vrchol Mont Blancu ve výšce 4810 m.n.m. Pokud ráno nebudete spěchat na východ slunce, může se vám stát, stejně jako nám, že budete na vrcholu zcela sami. Stojí to za to. Při dobrém počasí jsou nádherné výhledy na okolní vrcholy Alp a přímo pod vámi v údolí uvidíte známé Chamonix.

Čas nás bohužel tlačí a my musíme pryč. Pokud můžete, nechte si na sestup také dva dny nebo využijte ozubové železnice případně lanovky. Vyhnete se tomu, že si cestou dolů odrovnáte nohy. Náš sestup stejnou cestou na jeden zátah trvající čtrnáct hodin můžete napodobit, ale přibližně v polovině cesty se vám asi začne zdát o čertech. Nám už bohužel nezbýval čas a neměli jsme jinou možnost.

Když se řekne Mont Blanc, většina turistů si pomyslí, že je to už hora, kterou aby dobyli, musí být horolezci. Není to pravda. Výstup je náročný pouze dosaženou nadmořskou výškou a měl by ho zvládnout každý průměrně zdatný člověk zvyklý chodit. Důležité je nepodcenit přípravu a mít alespoň základní zkušenosti s vysokohorskou turistikou. Nechám jen na vašem uvážení, jestli budete Mt. Blanc považovat za nejvyšší evropskou horu. Určitě však stojí za to podívat se na její vrchol, ať už jí je nebo ne.

Kadrman Jindřich

Fotografie pořízené v národním parku České Švýcarsko. Krajina plná krásných zákoutí stojící za navštívení. Posuďte sami

Podzimní toulání Adršpaško-teplickými skalami. Sychravé počasí dodalo tomuto nádhernému místu úžasnou atmosféru. Určitě stojí za to sem vyrazit. Mrkněte se sami

 

Fotografie při kterých omrzaly prsty. Nádherné počasí, ale teplota okolo -15°C. Podívejte se na mrazivou krásu zimních Krkonoš.

Tady se můžete podívat na fotografie pořízené během nočního toulání Prahou